neděle 7. června 2009

Perleťovec velký

Samice






Samec




Perleťovec velký je u nás ještě hodně rozšířen a to hlavně v podhůří. Avšak z některých oblastí už postupně mizí. Nejraději má rozhraní lesních a lučních biotopů - okraje lesů, lesní světliny, paseky, lesní cesty a lesní louky, vlhké rašelinné a křovinaté louky, dále křovinaté lesostepi, zarůstající lomy atp.

Vytváří pouze jednu generaci, která žije od konce května do srpna. Samice klade černohnědá vajíčka s jemnou skulpturou (18 žebírek) jednotlivě pod a mezi prosty různých druhů violek. Např. violka srstnatá (Viola hirta), violka Rivinova (Viola riviniana), violka bahenní (Viola palustris). Housenky se líhnou na podzim a hned přezimují. Na jaře jsou velmi aktivní a za slunného počasí požírají živné rostliny. Housenka je černá se dvěma bílými podélnými pruhy na hřbetě. Na svém těle má trnité rozvětvené výrůstky. Kuklí se v lehkém zápředku z listů živné, případně i jiné blízké rostliny. Kukla je tmavě hnědá.

Samci vyhledávají samice aktivním patrolováním na velkém území. Samice létá nenápadně nízko nad porostem. Let střídá se sáním a sluněním. Imága se často shromažďují na pcháčích, bodlácích apod. Perleťovec velký má otevřené populace zabírající velká území. Dospělci létají lépe, než jiné druhy perleťovců, nejsou výjimkou přelety dlouhé přes pět kilometrů. Jednici žijící v horách jsou obvykle tmavší než jedinci z nížin. Černá kresba na křídlech u nich zabírá větší plochu.

Zatím není ohrožen. Na svých lokalitách se "drží" mnohem lépe než jiné druhy příbuzných perleťovců. V tom mu pomáhá větší mobilita a také jeho menší náročnost na výběr biotopu.

Vystavil v Žádné komentáře:

Perleťovec prostřední

Sameček




Samička




Délka předního křídla: 24-30 mm
Areál. Palearktický. Od severozápadní Afriky přes většinu Evropy a temperátní Asii po Japonsko.
Biotopová vazba. Typický druh raně sukcesních biotopů v lesních oblastech. Vázán na světlé a slunné lokality “pasekového” či “lesostepního” charakteru, jako paseky ve světlých hájích, železniční náspy, skalnaté výchozy a písčiny, opuštěné i činné lomy, lesní požářiště, parkovou krajinu s četnými ekotony les-louka či les-step, disturbované plochy ve vojenských prostorech.
Živná rostlina housenek. Violka psí ( Viola canina ), v. srstnatá ( Viola hirta ), v. vonná ( V. odorata ) a v. Rivinova ( V. riviniana ).
Vývoj. Jednogenerační (konec červen – srpen). Vajíčka kladena do blízkosti živných rostlin, vždy na místa s velmi teplým mikroklimatem: na větvičky, kameny, nebo suché byliny. Přestože před hibernací je ve vajíčku plně vyspělá larva, líhne se obvykle až po přezimování. Larva nepožírá vaječný chorion, ale nejprve najde semenáček violky, který požírá od děložních lístků. Střídá žír s vyhříváním na přímém slunci a nemá-li tuto možnost, umírá. Kuklí se ve volném “stanovém” zápředku.
Chování. Samci patrolují, páření probíhá v dopoledních hodinách na keřích nebo ve vegetaci, obě pohlaví nocují vysoko v korunách stromů. Místní kolonie nebývají početné, jsou relativně sedentární, ale imága mohou přelétávat i na větší vzdálenosti (několik km) a tak “stopovat” vhodné raně sukcesní biotopy.
Podobné druhy v ČR. Perleťovec maceškový ( Argynnis niobe ), p. velký ( A. aglaja ).
Rozšíření v ČR. Přestože je druh dosud poměrně rozšířen, zaznamenal od 80. let 20. století značný ústup. Podle historických údajů byl prakticky všudypřítomný v lesnatých oblastech nížin a pahorkatin, nyní je hojnější jen v několika málo oblastech (Český kras, Doupovské hory, vojenský výcvikový prostor Boletice a Bílé Karpaty). V posledních letech se však motýl opět začíná vracet do mnoha oblastí státu.
Ohrožení a ochrana. Ohrožený. Jak vyplývá z bionomických poznatků, perleťovec prostřední má specifické nároky na strukturu biotopu: vyžaduje místa s velmi teplým mikroklimatem pro vývoj larev vedle stromové vegetace pro nocování imág. To tradičně splňovaly extenzivní pastviny, výmladkové lesní porosty s výstavky, pařeziny, lesní požářiště atd. Taková stanoviště dnes v krajině prakticky neexistují, vyjma některých vojenských prostorů (kde na tzv. dopadových plochách je zajištěn managament podobný výše zmíněným stanovištím), nebo výslunných zářezů silnic či předpolí některých lomů, kde byl odstraněn lesní porost a je blokována sukcese. Ochrana nebude možná bez vytvoření permanentních raně sukcesních ploch ve vhodných lesních porostech (zvl. vybrané rezervace v dubohabrových lesích), a to na relativně velkých plochách. Nutným opatřením je obnova výmladkového hospodářství, případně obnova lesní pastvy či řízené požáry. Na lesostepních lokalitách je nutné obnovit extenzivní pastvu. Slibnou možnost nabízí i cílený management v těžebních prostorech, při okrajích dálnic a na železničních náspech.
Vystavil v Žádné komentáře:

sobota 6. června 2009

Babočka vrbová

Samec



Velikost

54–62 mm

Ekologie

Vzácný druh, který se vyskytuje velmi ojediněle na Slovensku (především na východním Slovensku), kde v posledních letech nálezů přibývá. Od poloviny 20. století je považován na území Čech a Moravy za vyhynulý, v současnosti je na východní Moravě považován za vzácného migranta.
Vystavil v Žádné komentáře:

Babočka bílé L

Samec


Velikost

58–70 mm

Ekologie

Tento druh je od 60. let 20. století považován na území Čech a Moravy za vyhynulý.

Zajímavosti

V dubnu 2005 ojedinělý nález jednoho samečka na západním Slovensku, druh nebyl na Slovensku pozorován po několik desetiletí.
Vystavil v Žádné komentáře:

Babočka jilmová

Samice



Samec




Kukla



Housenka



Délka předního křídla: 26-33 mm
Areál. Západopalearktický. Severní Afrika, jižní, západní a střední Evropa, nejjižnější Skandinávie, Turecko, evropské Rusko, Střední Asie až do Himalájí. Vymřel ve Velké Británii.
Biotopová vazba. Lesní světliny a okraje, lemy lesních cest, nivy řek a potoků od nížin do hor. Zalétává i do zahrad a sadů.
Živná rostlina housenek. Dřeviny čeledí Ulmaceae, Salicaceae a Rosaceae. U nás především na jilmech ( Ulmus spp.) a vrbách ( Salix spp.).
Vývoj. Jednogenerační (červenec – hibernace – květen), celoroční výskyt. Samice kladou shluky vajíček na listy živných rostlin, především na menší a osluněné keře. Housenky jsou gregarické, tmavě zbarvené s načervenalými podélnými pruhy, na hlavě nemají růžky. Imága dosáhnou pohlavní dospělosti až po zimní diapauze, páří se zjara.
Chování. Solitérně žijící druh s otevřenými populacemi. Částečný migrant. Samci zaujímají vyčkávací párovací strategii (tzv. “perching”).
Podobné druhy v ČR. Babočka vrbová ( Nymphalis xanthomelas ), b. kopřivová ( Aglais urticae ).
Rozšíření v ČR. Relativně rozšířený druh, nikde však není hojný. Početnost navíc značně kolísá, v některých letech vysloveně vzácný druh. Obdobné fluktuace početnosti jsou známy i z jiných evropských zemí.
Ohrožení a ochrana. Druh není bezprostředně ohrožen, ačkoli chybí přesné znalosti o populačních trendech. Nelze vyloučit, že k přechodnému poklesu početnosti přispělo kácení jilmů pod záminkou tracheomykózy. Při absenci důkladného monitoringu se však jedná o pouhou spekulaci. Ochraně motýla může prospět zachování přirozené skladby dřevin (s podílem jilmů a vrb) v lužních lesích, břehových porostech, ochrana pestrých lesních lemů atd.
Vystavil v Žádné komentáře:

Bělopásek hrachový

Samec




Samice
Vystavil v Žádné komentáře:

Bělopásek topolový

Samec



Samice



Délka předního křídla: 34-45 mm
Areál. Eurosibiřský druh. Od Francie, severní Itálie, přes střední Evropu, jih Skandinávie, balkánská pohoří, evropské Rusko, Sibiř, Střední Asii po Japonsko.
Biotopová vazba. Preferuje lesnatá údolí podél vodotečí, kde je častý na lesních světlinách, průsecích a podél lesních cest.
Živná rostlina housenek. Především topol osika ( Populus tremula ) a t. černý ( P. nigra ).
Vývoj. Jednogenerační (konec května – červenec), vajíčka jsou kladena jednotlivě, většinou na špičky listů. Housenky žijí solitérně na mladých živných rostlinách (vysokých do ca 3 m) a to vždy v ekotonu. Na střední žilce listu si upředou polštářek a žír zahajují u špičky listu, po ožrání se stěhují dále na řapík. Na podzim se ukrývají ve svinutém zapředeném listu (hibernakulum), ve kterém přezimují. Kukla bývá připevněna za kremaster na líci jediného listu, který se okolo ní může částečně svinout.
Chování. Málo studované. Otevřená struktura populací, imága jsou rozptýlena po krajině a žijí solitérně. V ranních hodinách (od okamžiku dostatečného prohřátí do ca 11 hodin) motýli sají vlhkost i ve větším počtu na cestách či na zapáchajících substrátech (výkaly či mršiny živočichů). Přes poledne se imága zdržují v korunách stromů, v odpoledních hodinách (pozorováno ca od 15. do 17. hodiny) mohou opět sestupovat a sát na zemi. V místech s větší hustotou dospělců je možné pozorovat teritoriální chování.
Podobné druhy v ČR. Žádné.
Rozšíření v ČR. Celoplošně rozšířen, v příhraničních pohořích nebo např. na Třeboňsku je lokálně i hojný. Vystupuje i vysoko do hor (v Hrubém Jeseníku 1350 m n. m.). Naopak chybí v intenzivně obhospodařovaných nížinách (např. agrocenózy jihomoravských úvalů).
Ohrožení a ochrana. Druh není ohrožen. V ČR legislativně chráněný. Místy jej ohrožuje likvidace tzv. plevelných dřevin a především přeměna lesů na stinné smrkové monokultury.

Vystavil v Žádné komentáře:

Bělopásek tavolníkový

Sameček




Samička



Kukla



Délka předního křídla: 22-28 mm
Areál. Eurosibiřský. Od jihovýchodního cípu Francie přes Švýcarsko, severní Itálii, Rakousko, sever Balkánského poloostrova, Českou republiku, Slovensko, jihovýchodní Polsko, východní Evropu přes jižní Sibiř, Mongolsko, severní Čínu, Koreu, Dálný východ až po Japonsko. Sleduje povodí velkých řek (ve střední Evropě Dunaj).
Biotopová vazba. Pravidelně zaplavované nivní louky a slatiny, lesní okraje a světliny s výskytem živné rostliny. Též přechodová rašeliniště, litorály rybníků, okraje umělých kanálů apod.
Živná rostlina housenek. U nás tavolník vrbolistý ( Spiraea salicifolia ), na východ další druhy tavolníků ( Spiraea spp.). Chov v zajetí je možný i na dalších druzích: např. Spiraea x vanhouttei,S. douglasii.
Vývoj. Jednogenerační (polovina června – polovina srpna). Poměrně dlouhá doba letu je dána postupným líhnutím imág, které závisí na různé rychlosti vývoje (zaplavení lokality, různá intenzita zástinu atd.). Protandrický, ale posun pohlaví se s průběhem doby letu “smývá”. Vajíčka kladena jednotlivě, solitérně žijící larvy přezimují v zápředku (hibernakulu) ze svinutých lístků živné rostliny. Hibernující larvy snesou krátkodobé (do 10 dnů) zaplavení, delší záplava způsobuje zvýšení mortality.
Chování. Imága se zdržují převážně poblíž porostů živné rostliny, jež slouží i jako hlavní zdroj nektaru, přestože byli zaznamenáni přelétávající jedinci vzdálení i přes 1 km od nejbližších existujících kolonií. S tím souvisí schopnost obsadit i izolované keře tavolníku např. podél melioračních kanálů. O sexuálním chování se ví málo, na Třeboňsku pozorovány agregace samců u výrazných objektů převyšujících porosty tavolníku (vzrostlé solitérní stromy).
Podobné druhy v ČR. V současnosti žádné.
Rozšíření v ČR. Současný výskyt omezen na oblast jižních Čech: zvláště Třeboňská pánev a Jindřichohradecko (povodí Lužnice, Nežárky a Stropnice), dále po proudu Lužnice po Soběslav a izolovaný výskyt v povodí Vltavy nad Lipenskou přehradou. Vymřel v Českobudějovické pánvi a v okolí Písku. Na Moravě vyhynul v polovině 20. století (okolí Hodonína, Kyjova, dolní Pojihlavsko, Litovel a Bílovec).
Ohrožení a ochrana. Ohrožený. Vyhynul z některých oblastí, a přestože především na Třeboňsku je řada velmi silných kolonií, druh je vzácný a přežívá pouze v izolované oblasti jižních Čech. Většina jeho velkých kolonií je naštěstí chráněna v rámci přírodních rezervací. Velké polykormony tavolníku vrbolistého jsou typické pro zanedbané louky, což dokonce mohlo způsobit zvýšení abundance během posledních 50let. Potenciální nebezpečí pro něj představuje změna vodních poměrů na stanovištích (meliorace), případně zapojení lesa na některých lokalitách.
Vystavil v Žádné komentáře:

Bělopásek jednořadý

Bělopásek jednořadý



Sameček




Samička




Popis: Rozpětí křídel 50-55 mm, zbarvení je leskle černo-modré s bílými skvrnami. Na zadních křídlech bílé skvrny tvořící řadu. Při okrajích křídel jsou umístěny drobné modré skvrnky. Housenka je světle zeleno-hnědá, má hnědou hlavu a několik výrůstků na přední a zadní části těla.

Možná záměna: Jediným z našich bělopásků, s kterými by bylo možné si tento druh splést, je bělopásek dvouřadý (Limenitis camilla). Na první pohled je snadno rozeznáte při pohledu ze spodu na zadní křídla, kde u Limenitis reducta tvoří černé tečky jen jednu řadu, zatímco u Limenitis camilla tvoří černé tečky řady dvě. Dalším jednoduchým znakem je, že u Limenitis camilla tvoří bílé skvrny téměř bílý pruh od zadních křídel, přes celá přední křídla. Limenitis reducta má sice na zadních křídlech také pruh tvořený ze skvrn, ale na předních křídlech jsou skvrny nepropojené. Stejný znak najdete i se spodní strany křídel. Také zbarvení spodní strany křídel je odlišné: Limenitis camilla má křídla zbarvená světle oranžově a Limenitis reducta má barvu rezavou.

Rozšíření: Je široce a hojně rozšířen v jižní Evropě, přes Španělsko, Francii, jižní Německo, Rakousko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Balkánský poloostrov, jižní Rusko až po Írán a Afganistán.

V ČR bohužel vyhynul, vyskytoval se velmi vzácně na jižní Moravě. Nálezy jsou z okolí Jihlavska, Moravského krasu a Valašského Meziříčí.

Biologie a ekologie: Obývá lokality lesostepního charakteru, kde často posedává na keřích. Bylo zjištěno, že samci si na nich vytvářejí teritoria. Ve střední Evropě má dvě generace, první v květnu až červnu a druhou v srpnu až září. Po spáření kladou samičky vajíčka na osluněné zimolezy (Lonicera), ze střední Evropy je uváděn zimolez obecný (Lonicera xylosteum) a zimolez kozí list (Lonicera caprifolium).

Ochrana a ohrožení: Velmi zajímavý prvek spíše mediteránní fauny v naší přírodě. V ČR považován za vymizelého, možná někdy s možností návratu. Bělopásek zřejmě nebyl schopen přežívat na maloplošných izolovaných lesostepních lokalitách. A to postupně vedlo k degradaci jeho populací.

Vystavil v Žádné komentáře:

Bělopásek dvouřadý

Bělopásek dvouřadý



Samice





Samec




Housenka




Délka předního křídla: 23-31 mm
Areál. Palearktický. Sever Pyrenejského poloostrova, jih Velké Británie, západní, střední a východní Evropa, Pobaltí, hory Apeninského a Balkánského poloostrova a dále v celém mírném pásu po Dálný východ a Japonsko.
Biotopová vazba. Okraje a světliny listnatých lesů od nížin do podhůří, podél cest a vodotečí.
Živná rostlina housenek. Více druhů zimolezů, především zimolez obecný ( Lonicera xylosteum ).
Vývoj. Jednogenerační (červen – začátek srpna). Vajíčka kladena jednotlivě, samice pro kladení preferují osluněné keře do výšky ca 2 m, vzácněji vyšší. Housenka žije solitérně. Nejprve vyžírá pletivo mezi žilkami listů, pak žere od koncové části listu a na podzim si buduje hibernakulum ze svinutého lístku zimolezu, ve kterém přezimuje. Zjara obnovuje žír.
Chování. Druh může být lokálně velmi početný, populace jsou spíše otevřené. Na vhodných místech (osluněné prostory poblíž porostů živných rostlin) lze pozorovat desítky kusů, usedajících na rozbahněné lesní cesty. Samci vyčkávají na samice na osluněných koncích větví vyšších keřů. Hlavní potravou imág je medovice mšic, vzácněji vyhledávají i květy (zvláště samice).
Podobné druhy v ČR. V současnosti žádné.
Rozšíření v ČR. V minulosti roztroušeně rozšířený v teplých pahorkatinách po celém území. V současnosti především ve středních (Karlštejnsko, Křivoklátsko, Podbrdí, Povltaví aj.) a jižních Čechách (Kaplicko, Českobudějovicko a Novohradské hory). Na západě, severu a východě Čech vymizel z většiny lokalit – udržel se na několika místech Českého středohoří, v okolí Kadaně a v Podorličí. Na Moravě rozšířenější – více lokalit v Bílých Karpatech, Vizovických vrších, Moravském krasu a Nízkém Jeseníku. V posledních 5 letech se druh v některých regionech šíří.
Ohrožení a ochrana. Ohrožený, v ČR legislativně chráněný. Přestože dosud místy přežívají silné populace, v řadě oblastí ustupuje se zarůstáním osluněných světlin a převáděním lesů na stejnověké kultury. Pro jeho ochranu je třeba udržovat systém lesních světlin a průseků, ponechávat široké lemy podél lesních cest a znovu zavádět pařeziny; nepřípustná je přeměna na smrkové či borové monokultury. Místy by druhu mohlo škodit i přezvěření.
Vystavil v 1 komentář:

Batolec červený

Samec barevné fomy




Samice barevné formy

Popis

Poměrně častá barevná forma, která se vyskytuje asi u poloviny batolců červených, pruhy na křídlech jsou obvykle hnědooranžové, méně často oranžové nebo žluté.

Velikost

60–80 mm







Samec




Samice




Samec


Délka předního křídla: 33-40 mm
Areál. Eurosibiřský. Disjunktní areál přerušený v kontinentální části Asie. Od Pyrenejského poloostrova přes Francii a severní polovinu Itálie, střední a východní Evropu, Pobaltí, jižní Ural až po severozápadní Kazachstán. Ve většině střední a západní Sibiře druh nežije. Pak Dálný východ a sever Korejského poloostrova.
Biotopová vazba. Lesní cesty, průseky a lemy v údolích řek a v okolí vodních ploch, většinou v blízkosti porostů měkkých dřevin. Převládá v nížinných lužních lesích. Je schopen osídlovat i liniovou zeleň podél melioračních kanálů.
Živná rostlina housenek. Topol osika ( Populus tremula ), t. černý ( P. nigra ) a vrba jíva ( Salix caprea ).
Vývoj. Jednogenerační (červen – srpen), v posledních horkých letech částečná druhá generace (srpen – září). Samice kladou vajíčka jednotlivě na líc listů do polostínu korun menších stromků a pro kladení preferují okrajové části porostů. Housenka zahajuje žír již na podzim, žije solitérně a přezimuje.
Chování. Málo známé. Imága žijí v otevřených populacích. Samci jsou teritoriální v odpoledních hodinách, na samice vyčkávají na stromech a keřích. Dopoledne se věnují vyhledávání potravy. Často sají na volném povrchu země, bahně a loužích, známá je jejich náklonnost ke hnijícím organickým látkám (zdechlinám a exkrementům), méně na květech sadce konopáče ( Eupatorium cannabinum ) a bezu chebdí ( Sambucus ebulus ). Při sání na květech bývají pozorováni především staří samci a je možné, že cukry z nektaru představují pro starší motýly pohotovější zdroj energie než ostatní potrava. Samice se zdržují převážně v korunách stromů.
Podobné druhy v ČR. Batolec duhový ( Apatura iris ).
Rozšíření v ČR. Je plošně rozšířen po celém území, chybí pouze v intenzivně obhospodařovaných a odlesněných krajích a v chladných horských oblastech (vystupuje do ca 600 m, zde je však již vzácný).
Ohrožení a ochrana. Není ohrožený, v ČR legislativně chráněný. Stanovišť vhodných pro výskyt tohoto druhu je zatím v v naší krajině dostatek. V místech výskytu větších populací druhu (např. lužní lesy v Pomoraví či v Polabí) je nutné nechávat široké a prosluněné okraje lesních cest, vyvarovat se zbytečné likvidace křovinatých lesních plášťů a chemického ošetřování porostů.
Vystavil v Žádné komentáře:

Batolec duhový

Samec
Popis:
Vzácná forma batolce duhového, u které chybí velká část bílého pruhu na křídlech nebo bílý pruh zcela chybí(motýl je celý černý, samečci s modrofialovým leskem).

Velikost:
60 -82 mm






Samice




Samec




Samec



Housenka




Délka předního křídla: 34-41 mm
Areál. Eurosibiřský. Severní Portugalsko, Španělsko, jižní Anglie, Francie, severní Itálie, střední a východní Evropa, jižní Skandinávie a Ruskem po severozápadní Kazachstán. Disjunktní areál přerušen na střední Sibiři. Na východě pak v Poamuří, severovýchodní Číně a Koreji.
Biotopová vazba. Vlhká lesní údolí, lemy a lesní cesty podél vodotečí v rozsáhlejších lesích. Často kolem umělých vodních nádrží. Imága vyhledávají stanoviště, kde se střídá stinné prostředí s intenzivně osluněnými ploškami.
Živná rostlina housenek. Vrby ( Salix spp.), především vrba jíva ( Salix caprea ), v. popelavá ( S. cinerea ), v. ušatá ( S. aurita ) a v. křehká ( S. fragilis ).
Vývoj. Jednogenerační (červen – srpen). Housenky se líhnou v červenci a užírají listy od špičky. První larvální instary nemají ještě charakteristické “růžky” a jsou zbarveny tmavě, začínají zelenat teprve po druhém svlékání. Starší instary i kukla napodobují vrbový list. Larvy žijí solitérně a přezimují v hibernakulech, upředených z lístku a připevněných k větvičkám poblíž pupenů.
Chování. Velmi mobilní motýli s otevřenými populacemi. Výrazně strukturovaná denní aktivita: dopoledne obě pohlaví přijímají potravu (míza stromů a medovice mšic). Samci též vyhledávají hnijící látky (exkrementy, mršiny nebo pot) nebo sají na vlhké půdě a tak získávají minerální soli. Zhruba v poledne si samci zakládají teritoria na větvích nápadných (často z porostu vystupujících stromů) a tam vyčkávají na samice. Kopulace se odehrává vysoko v korunách stromů. Samice málokdy sestupují k povrchu země. Jsou-li tam zastiženy, jedná se zpravidla o čerstvě vylíhlé motýly s ještě slabými létacími svaly.
Podobné druhy v ČR. Batolec červený ( Apatura ilia).
Rozšíření v ČR. Rozšířen po celém území, byť mohou populace imág dosahovat nízkých hustot. Vystupuje i do hor (až kolem 1000 m n. m.). Chybí pouze v zemědělsky intenzivně obhospodařovaných odlesněných oblastech.
Ohrožení a ochrana. Není ohrožený a nevyžaduje žádný specifický management. V ČR legislativně chráněný. Při zachování dostatečného množství biotopů nehrozí vymizení druhu.
Vystavil v Žádné komentáře:

Babočka drnavcová

Samec





Samice




Babočkovití – Nymphalidae
Délka předního křídla: 23-25 mm
Areál. Pontomediteránní. Pobřeží Středozemního moře od jižní Francie, Itálie, pobřeží Balkánu, Blízký východ až do severní Indie.
Biotopová vazba. Lesostepi, křovinaté biotopy, macchie atd.
Živná rostlina housenek. Kopřivovité rostliny (Urticaceae), jako drnavec lékařský ( Parietaria officinalis ) aj.
Vývoj a chování. Polyvoltinní, solitérně žijící druh.
Podobné druhy v ČR. Babočka bílé C ( Polygonia c-album ).
Rozšíření v ČR. Zastižen pouze jeden zalétlý či zavlečený jedinec v roce 1965 na střední Moravě – Úsobrno (6466).
Vystavil v Žádné komentáře:

Bělásek řeřichový

Samice






Samec





Kukla



Housenka





Tento druh je rozšířen v celé Evropě. Nežije však v severní Skandinávii a na některých středomořských ostrovech. Dále je rozšířen přes Asii až po Japonsko. V České republice je rozšířen téměř všude, hojněji v podhůřích a pahorkatinách. Zněny hospodaření však způsobily pokles celkové početnosti a lokální vymizení. Avšak otevřená populační struktura a vysoký dolet samic umožňují osidlování nových prostorů. Je to druh žijící na otevřených biotopech, preferuje nivní louky, břehy řek, vlhčí louky v lesích, světlé listnaté lesy a lesní okraje.

Bělásek řeřichový vytváří pouze jednu generaci ročně. Motýli létají v závislosti na nadmořské výšce od konce března do počátku července. Život imág trvá asi 6 týdnů. Samice kladou vajíčka jednotlivě, protože hrozí kanibalismus larev. Preferují mladá a větší květenství na osluněných místech. Následnému kladení na již obsazená květenství brání výstražné oranžové zbarvení vajíček. Stadium larvy tvá krátce. Živí se především řeřišnicí luční (Cardamine pratensis) a česáčkem lékařským (Alliaria petiolata), popř. dalšími brukvovitými rostlinami. Tento druh přezimuje ve stadiu kukly.

Samičky se páří pouze jednou za život, a tak se je samci aktivním patrolováním snaží najít hned po vylíhnutí. Zbytek života pak samice tráví kladením vajíček. Vzdalují se z míst, kde samci patrolují, a díky tomu vzniká otevřená populační struktura.

Druh v současné době není ohrožen. Jediné lokální ohrožení může představovat chemizace zemědělství, přeměna luk na intenzívně využívané travní porosty a zalesňování lučinatých údolí.

Vystavil v Žádné komentáře:

Bělásek řepový

Samec




Vajíčka



Housenka





Vyskytuje se od Severní Afriky přes Evropu a Asii až po Japonsko. Byl zavlečen do Severní Ameriky, Austrálie a na Nový Zéland. U nás se vyskytuje po celém území. Je to motýl, který je schopný žít všude, zvlášť hojný je v plevelových společenstvech na opuštěných polích nebo v zahradách.

Ročně vytváří 2-3 generace (1. od dubna do června, 2. od července do srpna, [3. od září do října]). Generace se mohou prolínat. Samice klade vajíčka jednotlivě na spodní stranu živných rostlin housenek. Jsou to rostliny z čeledi brukvovitých a rezedovitých. Stadium larvy trvá asi tak 20 dnů. Přezimuje kukla.

Samci po samicích pátrají patrolovacím letem. U mladších samců se pátrání střídá během celého dne se sáním nektaru. Starší samci pátrají po samicích dopoledne (když se líhnou) a odpoledne se věnují sání nektaru. Je to druh s otevřenou populační strukturou, schopný dálkových migrací.

Druh v této době není nijak ohrožen a je přizpůsoben intenzívně obdělávané krajině.

Vystavil v Žádné komentáře:

Bělásek řepkový


Samec




Samice




Housenka




Samec běláska řepkového má stejně jako samec běláska řepového na předním křídle kromě tmavého vrcholu jen jednu tmavou skvrnu. Běláska řepkového rozlišíme od běláska řepového podle žilek naspodu křídel. Jsou šedozeleně poprášené. Bělásek řepkový se rovněž vyskytuje v zahradách a na obdělávaných plochách, avšak nejraději obývá otevřenou krajinu: světlé lesy, mýtiny, louky i okolí potoků. Podle rázu krajiny vytváří zpravidla dvě pokolení: od května do června a od července do srpna. Pouze v teplých letech vzniká ještě třetí generace v září. Vajíčka jsou zelenavá a samice je klade jednotlivě. Housenky žijí především na planě rostoucích rostlinách brukvovitých, ale také na brukvi, hořčici a na dalších pěstovaných druzích. K živným rostlinám patří také rezeda, řeřišnice, huseník, česnáček aj. Kukly posledního pokolení přečkávají zimu. Rozpětí předních křídel: 35 –45 mm.


Je všeobecně rozšířen po celé Evropě (s výjimkou některých ostrovů) přes Asii až po Japonsko. V České republice je rozšířený a hojný všude. Otevřená populační struktura umožňuje rychlé osídlování přechodných biotopů. Je schopen žít na všech lokalitách. Jarní generace je hojnější ve vlhčích a stinnějších biotopech, zatímco druhá na sušších lokalitách ve volné krajině.

Vytváří dvě generace. První od března do května, druhou od července do srpna. V teplejších oblastech vytváří částečnou třetí generaci od září do října. Doba letu bývá značně variabilní. Někdy se stává, že část kukel potomků první generace se v létě nevylíhne, přečkává zimu a líhne se až následující jaro. Živné rostliny housenek tvoří celá řada druhů z čeledi brukvovitých, přičemž spektrum živných rostlin je omezeno na divoce rostoucí druhy. Z toho vyplývá, že není ani potencionální škůdce. Samice klade vajíčka na listy těchto rostlin jednotlivě. Larvální vývoj trvá 20 dní. Přezimuje ve stadiu kukly.

Samice se páří nejméně dvakrát, často i častěji, protože to přispívá k prodloužení jejich života i ke zvýšení produkce vajíček. Je to druh s otevřenými populacemi, ne však klasický migrant. Generace se překrývají. Jedinci jarních generací se často zdržují u míst, kde prodělali vývoj.

Tento druh není ohrožen.

Vystavil v Žádné komentáře:

Bělásek zelný

Samička







Samec



Kukla



Housenka



Vajíčka



Bělásek zelný


Popis

Větší, nápadně bílý motýl, který se vyznačuje klikatým letem. Často let přerušuje a usedá na květy. Složí-li křídla, je na jejich nažloutle zbarvené spodní straně patrné jemné a černé poprášení. Samičky jsou trochu větší než samečci a mají na předních křídlech dvě velké, černé, okrouhlé skvrny. Ty u samečků na svrchní straně křídel chybí, jsou však, stejně jako u samiček, zřetelné na straně spodní, ale ne vždy tak výrazně. Nejdůležitější rozdíl od běláska řepového, kterému se velmi podobá, je sytě černá a ostře ohraničená skvrna na špičce předního křídla. Způsob letu je klidnější než u menších příbuzných bělásků.
Je běžný v celé Evropě a v severní Africe.
V zahradách i v otevřené krajině vyhledává rozkvetlé bodláky a bobovité (motylokvěté) rostliny. Početnost v různých letech kolísá. Před ptáky je chrání silně odpudivé, jedovaté látky, které se v jejich těle vytvářejí.

Rozmnožování

Housenka žije na brukvovitých rostlinách (v zahradách např. na zelí). Samičky snášejí 200 - 300 žlutooranžových vajíček obvykle na spodní stranu listu. Housenky se líhnou po deseti dnech. Vývoj housenek trvá asi měsíc. Housenka před zakuklením měří 4 - 5 cm. Kukla je žlutozelená s tmavými skvrnkami. Motýli se líhnou často hromadně, obvykle v ranních hodinách. V průběhu jednoho roku se vyskytuje ve více, obvykle dvou nebo třech generacích, kukla přezimuje. Motýli létají i v chladnějším a méně slunečném počasí.


Vystavil v 1 komentář:
Přihlásit se k odběru: Příspěvky (Atom)